Ať už román Kristýny Freiové Lucifer a Markétka budete vnímat jako milostnou romanci, dobrodružnou cestu, fantasy, anebo jako něco mezi nebem a zemí, ani jedno nebude špatně.
„Literatura by nás měla posouvat kupředu, měla by nám dopomáhat k překročení naší reality. Protože, co když se za jejími hranicemi skrývá něco mnohem většího, něco, o čem v hloubi duše všichni sníme? Proč se neotevřít netušeným možnostem? Proč se nepokusit číst fikci, která by mohla stejně tak být skutečností?“ (Kristýna Freiová)
Mladá česká autorka Kristýna Freiová (1988), absolventka Filozofické fakulty University Karlovy a Literární akademie Josefa Škvoreckého, své příběhy sama řadí do romantismu. Jakkoli však tento literární směr evokuje pocit, že se jedná o cosi starobylého, jeho témata zůstávají nadčasová a v podání Kristýny Freiové pro čtenáře přijatelná. Nadto se zdá, jako kdyby autorka věděla něco víc než my sami a její díla se tak svým typickým spirituálním nádechem pro nás stávají značně přitažlivými.
„Kdo praví romantismus, praví umění moderní, to jest intimita, duchovost, barva, touha po nekonečnu, vyjádřená všemi prostředky, jimiž umění vládne.” (Charles Baudelaire)
Po románu Galilejec (2017), následovaném Nesmrtelným hrabětem (2019), jsme se nyní dočkali dalšího volného pokračování „nekonečné“ cesty hraběte de Saint-Germain, Laurenta de Angeloure. Téměř čtyř set stránkový román Lucifer a Markétka (2020) lze číst jako samostatnou knihu, nebojte se – souvislosti s předchozími díly jsou zde zřejmé – a co víc? Laurent bude mít průvodce – a ne ledajakého!
„To, čemu se nevěnuje žádná pozornost, vesele bují, touží po vlastní existenci, po vlastním sebevyjádření a je přitom jedno, nakolik tím druzí opovrhují a jak moc se o to nestarají.“
Věděli jste, že Lucifer býval archandělem? Ještě stále má křídla, i když už poněkud děravá. Laurenta, v jeho osamění, pod ně vezme, a stane se jeho přítelem, a možná i učitelem.
Laurent má za sebou putování pod mnoha identitami po dálných zemích Orientu a po Evropě. Uběhlo už sto let od jeho zmrtvýchvstání a on, když ne smířen, tak jistě zamyšlen nad pocitem, že svůj úkol už splnil, nemá co dál poznat či pochopit, opouští poslední své působiště – Švédský královský dvůr. A přestože celý příběh vypráví on sám, je spíše právě o jeho novém příteli, ať už jej budete nazývat jakkoliv. Nahlédnete do jeho duše, má-li nějakou, protože on není člověkem, a zjistíte, že jeho vlastnosti se těm lidským hodně podobají. Vládne neotřelým humorem a vtípky, kterými si cestu s Laurentem zpříjemňuje a vy se jim budete, stejně jako Laurent, od srdce smát. Má však i temnější stránku, o niž nebudete v žádném případě ochuzeni.
„A tak Laurent osaměl. Útlé stromy kolem něj se ohýbaly. Házel lopatou, přitom se pokaždé neopomněl podívat na tělo v pytli., které se stalo jeho jediným společníkem, tělo ženy, již nepoznal, přitom by si ji dokázal představit, oslovit ji jménem. Následoval lijavec, Voda mu stékala po koženém kabátci a crčela ze všech tří rohů jeho klobouku, přesto se nezastavil, dokud práci nedokonal. A i poté stál se skloněnou hlavou u hrobu a odříkával slova vlastních modliteb.“
Píše se rok 1748 a Lauren de Angeloure, hrabě de Saint-Germain se ocitá ve Frankfurtu nad Mohanem. Po boku mu stojí muž, který v mnohém připomíná samotného Ďábla. Jmenuje se Lucifer. Oba dva, jako nerozluční přátelé, vstupují s elegancí sobě vlastní do středu zdejší společnosti. Laurent ovšem tentokrát jako Karl Johann Faust, filozof, učenec a alchymista. Něco vám to připomíná? Není to náhoda a od pravdy nejste daleko, blízko však také ne…
„Světlo a stín. Pokud rozžehneš svíci, tma nepřestane existovat, jen ji potlačíš. Na okamžik máš pocit, že jsi pánem své reality, svého světa, to je samozřejmě jen naivní představa.“
Oba muži se seznámí s rodinou Goethových. Koho z nich okouzlí krásná a nevinná Markétka a koho svůdná Elizabeta, manželka císařského rady Johanna Caspara Goetha, a co z toho vznikne, se můžete prozatím jen dohadovat. Než však dospějete, a věřte, že ano, k rozuzlení této hádanky, položíte si otázek ještě mnohem víc. Především, kdo je tu vlastně Ďáblem? Je to Lilith? Postava, které se Lucifer tak bojí a Laurent jakbysmet? Nebo je to Mefisto, Belzebub, Bazilišek či sám Lucifer? A proč Laurent s Luciferem v některých chvílích nemusí ani šeptat, a přesto je nikdo neslyší, a dokonce ani nevidí? Také bílé stíny, pohybující se okolo Markétky, vám nedají spát… Budete nacházet neuvěřitelné odpovědi, které však vyvolají další otazníky, protože vždycky dospějete k jednomu jedinému – co je to vlastně pravda?
„Ani Markétka nebyla osamocená. Napočítal jich v její blízkosti rovný tucet. V jednom okamžiku byla těch bílých stínů plná ulice. Pohybovaly se pomalu, plynule. Lidé spěchali, kdyby však jen tušili, co je jim nablízku, když uléhají, jedí, pracují, museli by vzít nohy na ramena. Beztak by před nimi neutekli.“
Ačkoli se rozhodně nejedná o jednoduché čtení a vyšší poslání, které má, možná neuvidíte hned na první pohled, v záplavě všech těch thrillerů a rádoby young adult fantasy ság, které se kolem nás v současné době vyskytují, zjevně vyčnívá na povrch. Kdybych jej měla k některému z děl moderní literatury přirovnat, musela bych dlouho hledat. Jediné, které mě napadá je Kingova sedmidílná sága Temná věž, o dlouhé cestě nesmrtelného Rolanda. Určité spasení, sebepoznání a možná i záchrana či pochopení světa takového jaký je, jsou společnými body, i když každý v poněkud jiném duchovním pojetí. Celkový dojem z obou děl jsem měla velmi podobný, je mezi nimi však jeden velký rozdíl. Kristýna Freiová pracuje s existujícími historickými postavami (pečlivé rešerše jsou evidentní) a pojetí těchto hrdinů či antihrdinů je jejím perem opravdu pozoruhodné. Nic nevyvrací, ani nepotvrzuje, zato dává intenzivní podnět k zamyšlení, a to komukoliv. Její styl je až nepřiměřeně vyzrálý, a přitom lehký a čtivý, přičemž příběh sám je skutečně neobvyklý, napínavý a hodně dobrodružný. Je citlivý, místy humorný a ano, i velmi romantický. Třešničkou na dortu je pak nečekaný závěr, který vás zcela jistě, tak jako mne, dost zasáhne. Zkrátka, osobitost Kristýny Freiové je už její značkou, a pokud jste ji ještě neokusili, tak myslím, že správný čas je právě teď.
Hana Wielgusová, redaktorka Knihy Dobrovský
